nová registrace 
BIM DAY 2012

reportáž

pozvánka
BIM DAY 2012

aktuality


Vladimír Soukenka (CZE) | Z virtuality do reality


Nové možnosti architektury, které kopírují prudký rozvoj počítačových programů a vzrůstajících výkonů, jsou v mnoha případech pouze virtuální hrou, která se pouze tváří reálně, realisticky. Co však skutečně obnáší, když se člověk rozhodne onen virtuální svět zhmotnit? Jaké problémy na něj čekají? Vladimír Soukenka, interiérový architekt a scénograf (žák slavného scénografa Josefa Svobody), se pokusil o cestu z virtuality do reality. Jaké nástrahy na takové cestě čekají?






Po krátkém zamyšlení nad kontrastem virtuality a reálného světa technických obtíží nad konkrétním řešením konkrétních problémů začala vlastní, až pragmaticky pojatá přednáška. Jejím středobodem byla problematika realizace organických tvarů, neboť jak Soukenka zdůraznil, svět pravých úhlů byl dokonale zmapován již před nástupem počítačů, ty jen usnadňují práci s předem danými daty. Pravoúhlá architektura je vlastně svou technologickou dokonalostí vyčerpaná – na vše jsou tabulky, výměry, statické propočty, zmapovaná je výroba, doprava i skladování. Architekt, duch, jehož práce vychází z funkcionalismu a jeho racionality, má oproti organickým architektům (mluvíme teď o reálném světě) velký náskok. Pravoúhlý svět je ekonomický a racionální, v principu ani neexistují otazníky ohledně rozpočtu i proto, že zde existuje snadné srovnání s jinými stavbami podobného typu.


Automobilový průmysl jako inspirace
Nejrozvinutější a nejpropracovanější systém realizace organických tvarů existuje v automobilovém průmyslu. Ohromnou výhodou oproti architektuře je však fakt, že náklady na design (návrh) se rozpočítávají na statisíce vyrobených kusů. Architektura (s výjimkou perverzně monotónních verzí funkcionalismu), je však vždy zcela individuální záležitostí.

Diktát ekonomie organickou architekturu řadí do sféry fantazií a snů. Pokud se někdo pokusí organickou virtualitu realizovat, čekají jej značná úskalí. Každá fáze projektu musí mít svou vlastní speciální dokumentaci, což je samo o sobě poměrně náročné – na rozdíl od zažitých půdorysů je třeba vždy vytvořit 3-D model a přesvědčit investora, že jeho peníze nebudou použity nehospodárně. Koneckonců investora nezajímají konkrétní technické obtíže s realizací návrhu, ale především čas a cena.


O realizaci rozhoduje investor
Sebezajímavější projekt zůstává pouze návrhem, pokud se nesetká se zájmem investora. Ten má totiž v moci hamletovské rozhodnutí – být či nebýt. A investora zajímá vedle architektury samotné také čas a cena. Architekt, aby byl schopen investora nadchnout, samozřejmě potřebuje patřičný software, nástroje na 3-D vizualizace. Použít může CN scannery, jako je například AVAC, který je limitován rozměry 220 x 125 cm. Laserovým plotterem disponují například Vítkovice Steel, Škoda Mladá Boleslav vlastní 3-D frézu o maximálních rozměrech 4 x 2 x 2 m. Cena práce je adekvátní náročnosti technologie a také frekvenci využití. Důležitou součástí cesty od ideje k realizaci je výroba prototypu, který je nutným doplňkem k softwarové 3-D vizualizaci.

Následuje mnoho dalších otázek – dokážeme komponenty navrhovaného díla dopravit na stavbu? Standardní díly jsou samozřejmě vyráběny ve shodě s nosností a rozměry dopravních prostředků, typickým příkladem jsou například europalety. U digitální/organické architektury se však ani na dopravu na určené místo nesmí zapomínat.

Velmi zásadní je finální montáž – z milimetrových rozdílů výrobku oproti plánům se odchylka často mění na centimetry. U pravoúhlých staveb je tento problém řešen, například nepřesnost zdí je dorovnána maltou. Co však dělat, když k sobě dokonale nepasují biomorfní tvary?


Začátek dlouhé cesty – recepce ČKD KarlínDokud je projekt v počítači, vše dokonale funguje. „Jak se do toho ale jednou vstoupí, je to realita, a není cesty zpět.“ Na realizovaném projektu pak Vladimír Soukenka ukázal, co všechno architekty při práci s netradiční architekturou čeká.

Objekt ČKD v Karlíně rekonstruoval na administrativní budovu francouzský architekt Ricardo Bofill. Důraz na použití bílého mramoru v kombinaci s bílou na stěnách asociuje svým charakterem například Veletržní palác. Původní recepce vzala za své během povodní v roce 2002, neboť tato část Karlína se nachází v zátopové oblasti. „Dostal jsem zakázku vytvořit atypickou reakci. Ta původní byla takový buřtstánek“, okomentoval Soukenka lapidárně zadání. Poté publikum, které se tradičně dostavilo v hojném počtu, zasvětil do problematiky podrobněji: „U původní recepce byl problém například s klimatizací – kvůli dostatku světla byla dvorana, ve které se recepce nacházela, zakryta prosklením. To v praxi znamenalo, že v létě se teploty vyšplhaly ke 40°C, naopak když se v zimě otevřely dveře, bylo to na kabát.“

Soukenka předložil investorovi dva koncepty, „měkký“ a „tvrdý“. Nad rozházenými kostkami překvapivě zvítězila prostorová vlna. „Investorovi se zdálo, že jsme jen demonstrovali, co umíme – Es ist ganz Kreativ und Original. Kdy to bude a kolik to bude stát?“


Všechno od začátku
„Prvním bodem bylo připravit zadávací dokumentaci pro výrobce. Takový u nás ovšem není. Odmítla nás velká nábytkářská firma – nedokázala odhadnout, jak dlouho to bude trvat, ani kolik to bude stát. Dalším problémem byly vstupní dveře o rozměrech 180 x 220 cm – celá ,socha´ musela být do atria dopravitelná právě jimi. Též bylo třeba zjistit, kolik m2 dýhy se spotřebuje, což má vliv na cenu.“ Tím se Vladimír Soukenka dostal k rozporům mezi projekční a výrobní technologií. Nabízely se dva technologické postupy – první firma, která funguje jako modelárna pro Škodu Plzeň, a vyrábí pro ni modely dřevěných lopatek turbín z lipového dřeva, nabídla třívrstvou lepenku diagonálně prostřídanou, čímž byla schopná zaručit hladký povrch. Druhá firma se pohybuje v loďařském průmyslu. Loďaři mají problém opláštění vyřešený. Nicméně u jednovrstvé lepenky se nelze vyhnout zlomu. Nakonec rozhodly peníze a zvítězila jednovrstvá varianta.

Vladimír Soukenka tedy začal pracovat na modelu, nestandardní bylo už to, že bylo třeba zasvěcovat technology do problematiky, se kterou neměli předchozí zkušenost. „Vzhledem k tomu, že jednovrstvá lepenka nejde dobře ohýbat, museli jsme celou konstrukci rozdělit do trojúhelníků. Největším problémem bylo vrtulovité místo, kde podle výpočtu měly působit největší síly.“

„Nabízela se možnost výroby na 3-D fréze. Hledali jsme firmu, která vyrobí dokumentaci pro řezání vodním paprskem, neboť objekt recepce měl být vyroben z voduvzdorné překližky. Odmítla nás architektonická kancelář i stavební firma, ale vzali to strojaři“, popisoval přednášející další úskalí.

Celek bylo potřeba rozdělit tak, že projde dveřmi, takže se muselo dělat extra schéma, kam který díl patří. Na každém žebru byl lísteček s umístěním a vedle toho celkový výkres, který zobrazoval umístění jednotlivých dílů podle označení. „Tady opravdu začal proces přechodu z virtuálního do reálného světa.“


Z virtuality do reality
„Zatímco u běžných staveb se architekt může opřít o zkušenost, u nestandardní realizace je třeba promýšlet každý detail včetně toho, jak se co chytne, zda je možné se ke šroubovanému spoji dobře dostat vrtačkou a podobně. Vše jsme začali montovat od středu, tím se sčítají chyby jen od středu ke krajům, ne od kraje do kraje. Také jsme museli koupit vrtačku s momentovým vrtáním, aby všechny šrouby byly stejně utažené. Kdyby na tom byl hliník, stavěli bychom v podstatě letadlo.“


Doprava a montáž
„Vyrobený objekt bylo potřeba v dílně očíslovat, rozebrat, zabalit a připravit k přepravě. Celý systém pak byl v atriu kotven do podlahy, a to v místech, kde jsme mohli do mramoru vrtat. Jelikož se počítalo s dilatací, byly některé úchyty kluzné. Výsledkem je pak v podstatě socha.“ Celý proces od návrhu k realizaci trval pět měsíců.


Patent na prostorově tvarovatelné desk
V roce 2002 přihlásil Vladimír Soukenka k patentové ochraně materiál, který by řešil problém prostorové tvarovatelnosti. Existuje sice ohýbatelný sádrokarton Knauf, ale ten lze tvarovat pouze v jenom rozměru, což umožňují podélné drážky. Jak přednášející dodal, obdobně se ve 30. letech tvaroval nábytek s kulatými rohy.

Soukenkův patentovaný materiál je v podstatě pletivo, na němž jsou přidělány oddilatované kostky z extrudovaného polystyrenu. Prototyp vyrobila gastronomická firma s pěnícím lisem. „Cenově je výsledný materiál jen o 20% dražší, než obyčejný sádrokarton. Pak už jsem jen čekal, kde bych to mohl použít.“

Příležitost se naskytla v případě interiéru hotelové restaurace. Výslednou realizaci zvládli po krátkém proškolení sádrokartonáři, což je oproti technickým problémům s recepcí ve tvaru vlny, na níž se podílely firmy ze strojního a lodního průmyslu, příjemný pokrok. Vše bylo navíc vyrobeno s použitím běžného vybavení od šroubů po kruhové pilky pro vyřezání otvorů na bodová svítidla.


Poučení
Na konci své přednášky shrnul Vladimír Soukenka svoje zkušenosti z praxe do několika bodů. Přehledně a jasně tak deklaroval, jakým způsobem je možné digitální architekturu organických tvarů snáze realizovat.

1. Tlačit na vývoj managementu

Podle zkušeností architekta Soukenky je třeba vychovávat si postupně firmy, které budou mít přehled nejen o softwarovém zařízení, ale i o technologických a výrobních postupech. Taková firma navíc nutně musí sledovat nové a progresivní materiály na trhu.

2. Tlačit na vývoj nelineárních materiálů

V případě, že architektura ustrne ve stavu pravoúhlých řešení a nevznikne tlak na nelineární řešení, bude se organická architektura nadále nalézat ve stavu „odlévání cínových vojáčků“.

3. Tlačit na vývoj montážních technologií

Nabízí se například využití NC linek z automobilového průmyslu. Lze využít řídících křivek pro definici zborcené plochy, aby výroba byla jednostupňová, tedy bez bednění a podobně.


Závěrem
V úplném konci své přednášky ještě Vladimír Soukenka vzpomněl na slova svého učitele Josefa Svobody, která volně reprodukoval: „Jednoho krásného dne, až budou silnice plné aut, a automobilky už nebudou vědět, co vyrábět dál, uvidíte, jak budou vypadat paneláková jádra.“ Poté už pokračoval vlastním komentářem: „Dnes již před Vánocemi skoro rozdávají loňské modely aut zdarma, jak je trh přesycený. V Kolíně se v jedné fabrice vyrábí tři typy aut, a co je zajímavé, automobily mají většinu toho, co potřebuje dům – například klimatizaci, prosklení, nebo elektrorozvody.“

Jako pointu pak Soukenka velmi pregnantně shrnul stěžejní body své poutavé přednášky, které v této koncentrované podobě vyzněly ještě živěji. Týkaly se jeho projektu recepce ve tvaru prostorově zkroucené vlny: „Dokumentaci vyrobili strojaři, vlastní výrobu realizovali truhláři, zaangažováni byli také loďaři a další specializované obory, které nemají přímou návaznost na architekturu. To podstatné, co bych měl říct závěrem, je to, že musíme jako architekti hledat, jinak z nás zůstanou nafrnění elitáři.“


Přednášející: Vladimír Soukenka
Název přednášky: Z virtuality do reality
Datum: čtvrtek 28.11.2006, 18:00
Místo: FA ČVUT, Praha, místnost C 223

Text: Dominik Herzán
 
O projektu dA |  Tým dA |  Sponzoring |  Kontakt |  Facebook |  Newsletter |  RSS | mapa stránek | © 2007