nová registrace 
BIM DAY 2012

reportáž

pozvánka
BIM DAY 2012

aktuality


Frank Brammer (GER) – Parametrický design a výroba

Přesto, že rektorské volno v den Brammerovy přednášky bylo oznámeno až nedlouho před ní, dorazilo na ni alespoň tvrdé digitální jádro a skupina dalších zvědavců. Uzavření školy také znemožnilo využití tradičního prostoru C223 v budově fakulty architektury, takže musel být využit náhradní prostor Molabu. Tím však komplikace skončily a ti, kteří dali přednost sebevzdělávání před Majálesovými radovánkami, určitě nebyli zklamáni. Samotná přednáška se zaobírala třemi základními okruhy –problematikou realizace návrhů vycházejících z parametrického designu a skriptování, představením tvorby ateliéru Franken Architekten a také zasvěcením do základů 3d grafického programu Maya.



Každý z okruhů měl svůj prostor, v němž na něm byl kladen důraz, přesto však nebyly striktně odděleny a na vnímavosti posluchačů pak bylo, aby si vše patřičně poskládali do uceleného komplexního obrazu. Následující komentář vynechává detaily programování, neboť bez patřičných ukázek by neměl valného významu.


Když se setkají kapky

Výstavní pavilon pro BMW, který vznikl u příležitosti mezinárodního autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1999 patří mezi první světové realizace parametrického designu. Charakteristický je použitím dokonale tvarovaných akrylátových plátů, které dvojitou kapku ohraničují namísto tradičnějšího skla. Každý plát má zcela individuální tvar, německá preciznost provedení dělá z tohoto výstavního stánku špičkovou architekturu. Výsledný tvar vznikl jako simulace sil dvou kapek vody v okamžiku, kdy se střetávají. Ač se jedná o velmi čistý a elegantní tvar, v pozadí je složitý optimalizační proces.







Dopplerův jev jako inspirace

Největší realizací Franken Architekten je pak projekt Dynaform. Koncept tvaru vychází z osobitého uchopení tzv. Dopplerova efektu. Projíždějící sanitka například vydává pro pozorovatele vyšší zvuk, když se přibližuje, než když jej mine a vzdaluje se. Na vině je právě Dopplerův efekt, který popisuje změnu frekvence a vlnové délky přijímaného signálu oproti vysílanému, což je způsobeno vzájemnou rychlostí vysílače a přijímače. Krásný příklad existuje z námořní dopravy – když loď pluje určitou rychlostí po směru vln, potká jich méně, než když pluje proti jejich směru. Obdobně si to lze představit s dopravou na dálnici (čímž jsme se elegantně opět vrátili k automobilům, kvůli nimž výstavní pavilon vznikl) – řidič potká víc aut v protisměru, než ve směru jízdy. Právě takováto myšlenka byla součástí skriptu, který pak zdeformoval prostor do výsledné podoby. Jak říká Frank Brammer: Když auto rychle projíždí uzavřeným prostorem, je zvuk před autem stlačen a za ním natažen. Tomu odpovídá i tvarosloví budovy, která se v jedné části zužuje, ve druhé rozšiřuje. Takto teoreticky vybaveni pak můžeme říci, že tvar výstavního pavilonu je nám zřejmý. Pro fanatiky historie ČVUT budiž podotknuto, že Christian Doppler byl v letech 1837 až 1847 profesorem elementární matematiky a praktické geometrie. Tato instituce tehdy nesla jméno Královské české stavovské učiliště technické.






Znovu BMW

Světová premiéra vozu BMW Série 1 zase vyžadovala mladší design, neboť automobil je určen mladším klientům než usedlejší vozy např. pětkové řady. Pro Ženevský autosalon tedy vznikl výstavní stánek, který svým čtverato-krychlovým prolamovaným prostorem vyvažoval elegantní křivky prezentovaného automobilu.

Obdobně byl zvolen kontrast pro prezentaci automobilu MINI – tentokrát však ne kontrast kartézských souřadnic a křivek, ale velikostí – velkoryse pojatá krabice s až miesovsky elegentními detaily opticky MINIauto ještě zmenšila. Tento výstavní stánek vznikl pro Pařížský autosalon 2006.




Vládní budovy pro Island

V roce 2002 se konala otevřená soutěž na komplex ministerských budov do Reykjavíku. Franken Architekten tuto soutěž vyhráli a v současnosti zpracovávají projektovou dokumentaci pro realizaci. Oproti extravagantním tvarům výstavních stánků pro BMW působí budova konvenčněji, nicméně i zde se v pozadí skrývá skritptovací hra. Racionální blok je proříznut několika prolamovanými atrii. Tvary prolomení a jejich umístění vznikly jako výsledek určité deformace pravidelné sítě, deformované pod ohnisky silového působení, která vycházela z analýzy urbánního okolí. Každé z atrií je věnováno jednomu prvku typickému pro Island – vodě, hydrotermální energii a místní vegetaci.




Hledání tvaru – od nápadu k realizaci

Frank Brammer v další části své prezentace nevědomky volně navázal na jednu z předchozích přednášek cyklu Digitální architekt, totiž na přednášku Vladimíra Soukenky, který se do detailů zabýval vztahem návrhu pomocí parametrického designu a posléze problematice vlastní realizace. Brammer to, čemu Soukenka říká z virtuality do reality, rozděluje na hledání tvaru (parametric design) a vlastní realizaci (parametric production).

Na srovnání gotické katedrály a visutého mostu demonstroval Brammer, že v architektuře je vlastně jedním ze základních parametrů gravitace. Tu lze uchopit, volně řečeno, buď po vzoru megalitických staveb pomocí principu nosného a neseného, a nebo komplexně, jak to učinil Antoni Gaudí, když (bez použití počítače) modeloval samonosný tvar svého opus magnum – chrámu Sagrada Familia v Barceloně. (Podrobnosti v sekci Kdyby Gaudí skriptoval v přednášce Stefana Krakhofera). Statický cíl je zřejmý – optimalizovat síly tak, aby vnitřní pnutí v konstrukci bylo co nejmenší. Intuice a praktická zkušenost je jednou cestou, druhou je pak použití procesu skriptování.

Brammer tvrdí, že parametrická optimalizace umožňuje realizaci i značně bizarních tvarů. Důležité však podle něj je také to, aby budova tyto formující síly přiznala. Opět si vypůjčil příklad z historie, tentokráte z baroka – kde prolamované kladí není striktním vyjádřením statické funkce konstrukce, ale ani jejím popřením. Barokní vztah ke statice označil slovem karamboláž, které však dobře vystihuje skutečnost. Na další značně zvlněné realizaci pak demonstroval, jak může vypadat přiznání formujících sil. Vizuálně by šel statický koncept označit za einsteinovskou deformaci prostoru, tentokrát ne však pod vlivem gravitace, ale právě formujících sil.

V souvislosti s gravitací jako parametrem statické funkce architektury Brammer také podotknul, že s gravitací jako takovou nemáme přímou zkušenost. Gravitaci nemůžeme cítit jako jev o sobě, ale pouze prostřednictvím efektů, tedy v architektuře zejména tvarů, které na gravitační pole musí nějakým způsobem reagovat, což komentoval už Vitruvius, když jednu ze tří základních funkcí architektury nazval firmitas – nejen ve smyslu trvalosti, ale také pevnosti.

Nicméně – uvažujeme-li architekturu a sémantiku jejího vyjádření prostoru také jako výpověď o formujících silách, můžeme dojít k velmi zdeformovaným a velmi expresivním strukturám, v případě atelieru Franken Architekten strukturám vyjádřeným pomocí zdeformovaného rastru. Jak Brammer podotknul – deFORMace se může stát inFORMací.


Pět kroků do parametrického nebe

Samotný proces (řečeno se Soukenkou) realizace virtuálního, rozdělil Brammer do pěti základních kroků

  • brief
  • proces
  • form
  • digital manufacturing
  • experience

Výchozím bodem je rozhovor s klientem, z nějž vzejde směr dalšího uvažování a během kterého se konkretizuje prostor pro spolupráci. Následuje proces hledání tvaru a jeho vyjádření adekvátní formou, čímž končí virtuální část, a začíná ta reálná, kdy je navržené třeba vyrobit. Pátým, bodem, který má formu zpětné vazby, je pak zkušenost s celým předchozím procesem. Ta je důležitým momentem při uvažování nad dalšími zakázkami.


Retrofuturismus

Okřídlená věta z prostředí médií říká, že nic není staršího než včerejší noviny. V souvislosti s dalším Brammerovým tématem by šlo, snad bez přílišné nadsázky parafrázovat, že v architektuře není nic staršího než minulý futurismus. Na příkladu stanice metra Malostranská totiž Brammer vtipně ukázal, jak si před pár dekádami budoucnost představovali architekti; a je pravdou, že Malostranskou a spol. dnes přejdeme s blahosklonným úsměvem jako mimoidní romantickou vizi budoucnosti, aniž by to však mělo snižovat kvalitu záměru či fakt, že v době vzniku se mohlo technicky i výtvarně jednat o kvalitní dílo. Mělo-li však tehdejší pojetí futuristického designu anticipovat dnešek, můžeme s klidnou tváří konstatovat, že dnešní současnost obdobný design rozhodně nevnímá jako součást vyššího mainstreamu.

Nicméně, a zde se dostáváme k velmi komickému paradoxu, post-postmoderní současnost umožňuje realizaci velmi obdobných vizí, i když s nepoměrně sofistikovanějším technologickým pozadím. Příkladem může být právě použití vyleptaných Vasarelyho op-artových obrazů na dvojsklech, což je součástí jedné realizace Franken Architekten. Když člověk prochází okolo, obě vrstvy se vzájemně doplňují a překrývají a tím se mění celkový dojem. V čem je však principiální posun oproti vypouklým diskům Staroměstské, která je z každého místa taktéž vnímána jinak, tedy dynamicky v závislosti na pohybu procházejícího? I takové otázky mohla přednáška Franka Brammera vyvolat, a důležitá asi není okamžitá odpověď, ale spíše samotný individuální proces rozvažování nad tímto podnětem.


Sto metrů parametrů zavěšených v prostoru – Take Off Project

Legitimita předchozí otázky je zřejmá zejména v momentě, kdy se podrobněji podíváme na jednu z nejznámějších realizací atelieru Franken Architekten. Tou je tzv. Take Off Project, česky bychom mohli přeložit souslovím levitující struktura, nebo eufemicky „vznášedlo“ Vznikl jako svérázný reklamní billboard pro společnost BMW v hale mnichovského letiště. Téměř sto metrů dlouhá prostorově zkroucená dvojice trubek propojených 360 lamelami vytváří op-artový objekt, který se proměňuje v závislosti na pohybu člověka. Na každé prostorově mírně zkroucené lamele je vždy o kousek posunutý výřez fotografie automobilu a jak člověk prochází, vidí část lamel z jedné a část pak z druhé strany s tím, že hranice se mu posouvá a obraz proměňuje. Obdobný optický trik, i když na dřevěné desce, je znám už z manýrismu (dvůr císaře Rudolfa II.), kdy na trojúhelníkové dřevěné lamely nalepené na podložce byly ze dvou směrů namalovány dva obrazy, při pohledu zleva a zprava bylo možno vidět vždy jiný námět a při pohledu kolmo pak takovéto výtvarné zpracování nejvíce připomínalo Kolářovy roláže.






V případě projektu Take Off ovšem nastoupily moderní výpočetní a simulační programy, s jejichž pomocí se tento několik set let starý optický trik podařilo zesoučasnit. Narozdíl od barokních mistrů obrazu však tento velkoformátový prostorový objekt vyžadoval značné mentální, logické a organizační úsilí. Zejména u tohoto projektu byla totiž vidět jasná hranice mezi teoretickým (ve smyslu grafickým) návrhem a vlastní fyzickou realizací, kde šlo doslova o milimetry, aby výsledek byl opticky dokonalý. Už ve fázi návrhu bylo třeba simulovat deformaci vinou vlastní hmotnosti a vymyslet vhodný způsob zavěšení tak, aby to jednak celý objekt co nejméně rušilo, jednak aby uchycení navazovalo na stávající konstrukci střechy.


Jak vyrobit „vznášedlo“

Frank Brammer poté návštěvníky přednášky zasvětil do podrobných problémů s realizací, tedy fyzickou výrobou objektu od hledání obrysů ocelových plátů, které měly přesně dosednout na žebra rotující kolem nosné vnitřní tyče až po zpětnovazebný výpočet vhodného zavěšení a vyřešení jeho detailů jak ve fázi návrhu, tak ve fázi výroby. Osobně se musím přiznat, že zejména stavební dozor bych opravdu, ale opravdu dělat nechtěl. Výsledek je však velmi expresivní, ba uchvacující a může být vnímán jako demonstrace toho, co dnes člověk s použitím špičkové techniky (za předpokladu precizního uvažování) dokáže realizovat.

www.franken-architekten.de

text: Dominik Herzán
 
O projektu dA |  Tým dA |  Sponzoring |  Kontakt |  Facebook |  Newsletter |  RSS | mapa stránek | © 2007